V koupelně jsem si pustil Suburban War... Hlas Wina Butlera se odrážel od dlaždic na zdech.
A když jsem tam stál nahý uprostřed koupelny a přes záplavu vlasů koukal sám na sebe, zmocnila se mě prazvláštní, silná směs pocitů...
Viděl jsem, že vypadám tak, jak jsem chtěl vypadat, ale chovám se úplně jinak.
Viděl jsem, že nemá cenu se hnát někam dál, kam mě vede zbrklá touha zalíbit se ostatním.
Viděl jsem, že jediné, za čím má cenu se hnát je touha stát se sebou samým.
Uvědomil jsem si, že asi jdu po správné životní cestě. A uvědomil jsem si, jak se musím chovat, abych už neubližoval dalším lidem, jejichž emoční stav mi není lhostejný.
Uvědomil jsem si, čím musím projít, abych přežil tenhle svět.
Hrozně se mi stýskalo.
Hrozně moc se mi stýskalo po té, kterou jsem vždycky vnímal nějakým způsobem daleko bližší, než kterékoli přátele a kterou jsem vnímal jako svoje duševní dvojče, ačkoli je úplně jiná.
Hrozně moc se mi stýskalo, ač vím, že jsem jí mockrát ubližoval, že ne vždycky jsem se choval, jak jsem mohl. Ale přesto mi to vždycky odpustila a pochopila mě.
Cítil jsem k ní hroznou něhu, neboť lásky na takovou dálku nikdy nebudu schopen.
Cítil jsem, že bych se jí chtěl za všechno omluvit, ale jen akcí. Bez použití slov a jakéhokoli fyzického kontaktu.
Vrátit se zpátky do časů, kdy bylo všechno jednoduché a shiny a happy a vůbec...
Cítil jsem zoufalství.
Zoufalství ze současné situace, která se dá popsat snad jen větou: "I´m stuck."
Všechno je pořád stejné a tím horší, stejní lidé, kteří nechápou, že mě nebaví poslouchat jejich stále stejné vtipy, koukat se na jejich stále stejná gesta, že mě po tak dlouhé době už nebaví být pořád s nimi, a že bych potřeboval si od nich na chvíli odpočinout s někým, s kým je mi dobře, neboť si dlouhodobě vyhovujeme.
Nebaví mě hádat se o smyslu umění, neboť polovina lidí ani nepochopí, co vlastně říkám, a co je horší, občas k nim taky patřím.
Cítil jsem zoufalství, neboť jsem vlastně sám na svoje problémy a když nevím, co mám dělat, nemůžu k nikomu pro radu. A poslední, co mi zbývá je psát, pohřbívat problémy a soustředit se na něco jiného.
Stávám se člověkem, který ví, co chce, ale neví, jak to vysvětlit okolí, aby to pochopilo a necítilo se zraněné...
A pak je tu otázka:
Je víc atraktivní chladně uvažující, emocionálně chladný, nikdy nefilozofující, vždy přesný a povinnostiplnící chlapák, nebo nevyléčitelně donquichotský, romantický, citlivý, takřka citově labilní básník?
A Arcade Fire jsou tak super...
A Angus and Julia Stone taky...
A kytara je tak uklidňující předmět...
Jsem neoblomně přesvědčen o neomezené moci lidské mysli.
Mám strach, že nejsem schopen milovat jako ostatní...
Jsem zmaten sám sebou...
Doufám, že nezraním moc dalších lidí...
Neuvázněte v amorvakanci...
Mějte se rádi! (navzájem)
Fiach
p.s.: pokud jste se dočetli až sem, smekám...
