29. 5. 2013

Mějme je rádi

Lesknou se na podlaze
a v jejich površích
oblouky duh
a oni pijí
blaze z jejich těl
jak hejna much
slézají se na plevel
lidské čistoty
a žerou je
a žerou je
   jak koptský prasata
   a čistí tím
      naší Káhiru
          ...



p.s.: zpětně si uvědomuji, že to je trochu dvojsmyslné, takže: Když v tom najdete nějaký rasistický podtext, zapomeňte na něj, není vědomý...
"Jsem věru špatný romantik",
řekl básník
a skočil.

28. 5. 2013

Nasrat na myšlenku panslavismu
nasrat na jeho Rusy
nasrat nacionalismu
Svatopluk Čech se mi hnusí...

20. 5. 2013

Trouble Will Find Me



Aneb I totally love them!!!

The National vydali (lépe řečeno v těchto dnech po světě vydávají) novou desku - Trouble Will Find Me...
A dovoluji si prohlásit, že je skvělá!!!
Naprosto doporučuji Sea Of Love

Poslední dobou je zbožňuji víc a víc...

Jinak tato neumělá cedulka je určitě volně k mání... Takže pokud ji, přes její kvalitu - pardon -, někdo chcete vystavovat nebo si ji lepit na zeď, na skříňku, na čelo nebo kamkoli, máte mé požehnání...

Mám ambiciózní plán...
A hlavu plnou barytonu... Aaah!
F

16. 5. 2013

Dejà vu in real life (ó, jak postmoderní...)

Aneb v úterý jsem byl (jsme byli) v Praze...
A, jak se mně to poslední roky stává, stalo se něco zajímavého... (to zní divně)

Na tomto místě je důležité říct, jak jsem se dostal k Janu Skácelovi...
Znáte "Naději s bukovými křídly"?


Tak přesně tuhle fotku jsem asi před dvěma lety našel...
Naděje mě naprosto uchvátila...
A tak jsem potkal Jana Skácela...

A zpět k příběhu z úterý:
Sešli jsme z Hradu od východního konce a od paty schodů jsme procházeli parčíkem, o kterém nevím, jak se jmenuje...
Ani nevím, jestli vůbec má jméno. Ovšem to není vůbec důležité...
Prošli jsme kolem člověka s černou kytarou a jeho kamaráda ve vězeňském oblečení a už jsme se chystali odejít, ale můj pohled přitáhl zvláštně nahnutý strom...
A za ním, na zdi, zvláštní, známé písmo sesazené do dvou odstavců...
"Tohle znám!"


Je to smyté, je to zanesené, ten strom odrostl, ale je to ten text, který mě dovedl ke Skácelově genialitě...
Krásné, tak nějak to zahřeje...

Najděte si něco, z čeho můžete být šťastní!
váš F z hlubin amorvakance

8. 5. 2013

Långa natten

Říkal jsem si, že sem moc orienťáku plést nebudu, ale tomuhle prostě neodolám:

Tiomila - více než legendární závod desetičlenných štafet, pravá Mekka orientačního běhu...
"Tiomila" je samozřejmě švédsky a v překladu znamená "deset mil", což by mělo být asi sto kilometrů, ačkoli třeba ta letošní měla dohromady 108... Odhadovaný čas vítěze 11 hodin... Počet startujících štafet asi 400 v každé kategorii.
Samozřejmě obsahuje jak noční, tak denní úseky, neboť se startuje za setmění... Prvnímu úseku se říká poeticky "långa natten" a je to, abych tak řekl, fakt fičák...

Letošní se běžela teď o víkendu, takže je toho o-svět ještě plný, a možná proto přichází tenhle článek právě teď.

Já sám jsem ještě neměl tu čest, ale až se naskytne příležitost, určitě bych do toho šel...
Už jen kvůli tomuhle:


Start "Dlouhé noci"
Ten pocit se nedá popsat jinak než užaslým: "I totally love it!!!"

To je tak božsky nabuzující...
F

7. 5. 2013

3. 5. 2013

Melancholia

toto je cesta k orientaci

V koupelně jsem si pustil Suburban War... Hlas Wina Butlera se odrážel od dlaždic na zdech.
A když jsem tam stál nahý uprostřed koupelny a přes záplavu vlasů koukal sám na sebe, zmocnila se mě prazvláštní, silná směs pocitů...
Viděl jsem, že vypadám tak, jak jsem chtěl vypadat, ale chovám se úplně jinak.
Viděl jsem, že nemá cenu se hnát někam dál, kam mě vede zbrklá touha zalíbit se ostatním.
Viděl jsem, že jediné, za čím má cenu se hnát je touha stát se sebou samým.
Uvědomil jsem si, že asi jdu po správné životní cestě. A uvědomil jsem si, jak se musím chovat, abych už neubližoval dalším lidem, jejichž emoční stav mi není lhostejný.
Uvědomil jsem si, čím musím projít, abych přežil tenhle svět.

Hrozně se mi stýskalo.
Hrozně moc se mi stýskalo po té, kterou jsem vždycky vnímal nějakým způsobem daleko bližší, než kterékoli přátele a kterou jsem vnímal jako svoje duševní dvojče, ačkoli je úplně jiná.
Hrozně moc se mi stýskalo, ač vím, že jsem jí mockrát ubližoval, že ne vždycky jsem se choval, jak jsem mohl. Ale přesto mi to vždycky odpustila a pochopila mě.
Cítil jsem k ní hroznou něhu, neboť lásky na takovou dálku nikdy nebudu schopen.
Cítil jsem, že bych se jí chtěl za všechno omluvit, ale jen akcí. Bez použití slov a jakéhokoli fyzického kontaktu.
Vrátit se zpátky do časů, kdy bylo všechno jednoduché a shiny a happy a vůbec...

Cítil jsem zoufalství.
Zoufalství ze současné situace, která se dá popsat snad jen větou: "I´m stuck."
Všechno je pořád stejné a tím horší, stejní lidé, kteří nechápou, že mě nebaví poslouchat jejich stále stejné vtipy, koukat se na jejich stále stejná gesta, že mě po tak dlouhé době už nebaví být pořád s nimi, a že bych potřeboval si od nich na chvíli odpočinout s někým, s kým je mi dobře, neboť si dlouhodobě vyhovujeme.
Nebaví mě hádat se o smyslu umění, neboť polovina lidí ani nepochopí, co vlastně říkám, a co je horší, občas k nim taky patřím.
Cítil jsem zoufalství, neboť jsem vlastně sám na svoje problémy a když nevím, co mám dělat, nemůžu k nikomu pro radu. A poslední, co mi zbývá je psát, pohřbívat problémy a soustředit se na něco jiného.

Stávám se člověkem, který ví, co chce, ale neví, jak to vysvětlit okolí, aby to pochopilo a necítilo se zraněné...




A pak je tu otázka:
Je víc atraktivní chladně uvažující, emocionálně chladný, nikdy nefilozofující, vždy přesný a povinnostiplnící chlapák, nebo nevyléčitelně donquichotský, romantický, citlivý, takřka citově labilní básník?

A Arcade Fire jsou tak super...
A Angus and Julia Stone taky...
A kytara je tak uklidňující předmět...

Jsem neoblomně přesvědčen o neomezené moci lidské mysli.

Mám strach, že nejsem schopen milovat jako ostatní...
Jsem zmaten sám sebou...
Doufám, že nezraním moc dalších lidí...

Neuvázněte v amorvakanci...
Mějte se rádi! (navzájem)
Fiach


p.s.: pokud jste se dočetli až sem, smekám...