Dejà vu in real life (ó, jak postmoderní...)

Aneb v úterý jsem byl (jsme byli) v Praze...
A, jak se mně to poslední roky stává, stalo se něco zajímavého... (to zní divně)

Na tomto místě je důležité říct, jak jsem se dostal k Janu Skácelovi...
Znáte "Naději s bukovými křídly"?

Tak přesně tuhle fotku jsem asi před dvěma lety našel...

Naděje mě naprosto uchvátila...

A tak jsem potkal Jana Skácela...

A zpět k příběhu z úterý:
Sešli jsme z Hradu od východního konce a od paty schodů jsme procházeli parčíkem, o kterém nevím, jak se jmenuje...
Ani nevím, jestli vůbec má jméno. Ovšem to není vůbec důležité...
Prošli jsme kolem člověka s černou kytarou a jeho kamaráda ve vězeňském oblečení a už jsme se chystali odejít, ale můj pohled přitáhl zvláštně nahnutý strom...
A za ním, na zdi, zvláštní, známé písmo sesazené do dvou odstavců...
"Tohle znám!"

Je to smyté, je to zanesené, ten strom odrostl, ale je to ten text, který mě dovedl ke Skácelově genialitě...

Krásné, tak nějak to zahřeje...

Najděte si něco, z čeho můžete být šťastní!

váš F z hlubin amorvakance