Poslední dobou se chovám jako v batolecím věku...
Jedinec v batolecím věku nerozezná takzvanou "představu" od takzvané "reality"...
Přijde mi, že moje mysl je nějakým teplým pomalým vánkem neustále vána někam pryč ze mě...
Všechno co se zdálo nejisté, stává se realitou, všechno co se zdálo být realitou, stává se nenaplněnými plány...
Mimochodem, jste pro eutanázii? Ne, že bych o ní uvažoval, ale tahle otázka se mi najednou vrací a vrací...
K tomu jsou u nás ve středu Ty Syčáci a já na ně nemůžu...
V tomto okamžiku mám v hlavě docela zmatek...
A je v nedosažnu, cíl mé cesty v mlhách...
Do mého světa pomalu, ale jistě vstupuje dívka s mokrýma rukama...
Vypouští myši a usmívá se...
Mrazí a zároveň hřeje...
Je tak jednoznačná, až je dvojznačná...
Pokusím se svůj nynější stav přetavit v něco velkého, ale nevím...
Plánuju film... Nebo kresbu...
Taky mám pár nápadů na něco delšího než stránku...
ale nevím, asi to zase skončí u plánů...
Ten, kdo nepochybuje, nemůže postupovat vpřed...
Mějte se pjekně!
Fiach
24. 2. 2012
22. 2. 2012
Chovali jsme se zvláštně
Dnes se opět vracím k takové mé intimnější tvorbě...
Předevčírem mě tak napadlo, při čtení dílek mé milované sestřičky, že jsou vlastně takové dva možné přístupy k poezii. Určitě jich je mnohem víc, ale kolem sebe vnímám hlavně tyhle dva...
Buď, jako v případě právě jejím, je to přístup touhy po stvoření něčeho pěkného, ať už to bude o čemkoli...
Nebo, jako v případě mém, je to přístup touhy po vyjádření se... Znáte to, takový ten pocit, že to prostě musí ven...
Abyste správně pochopili, co mám na mysli u prvního přístupu:
Moje sestřička, říkejme jí třeba Yuubi, píše tak, že prostě chce psát, chce něco stvořit...
Jenom aby něco stvořila... Prostě tak tvoří... Bohužel kolikrát takové kousky mohou postrádat návaznost...
Na druhou stranu sedí rytmicky...
Pak je tu druhý přístup...
O tom mohu vyprávět lépe, neboť tak funguji já...
Je to přístup vyjádření se... Prostě se necháte unést, svěříte se, řeknete, co chcete, necháte to ze sebe vyjít...
Přesně tak vznikl kousek, o který se nyní chci podělit...
Věnován A, napsán 27.12.11...
CHOVALI JSME
SE ZVLÁŠTNĚ
Ty křeče
nevěda co dělat
Dívá se na mě?
Ten zmatek
před tím navenek
Opravdu na mě?
Všechno kolem
je jen šmouha
Opravdu na mě.
Ten klid
když víš
že se není čeho
bát
Když se koukáš
přímo do duše
Chvíle božího
řádu
klidu genia tempa
A pak zase ven
do vánice okolního
světa
CHOVALI JSME SE ZVLÁŠTNĚ
díky, A...
Fiach
Předevčírem mě tak napadlo, při čtení dílek mé milované sestřičky, že jsou vlastně takové dva možné přístupy k poezii. Určitě jich je mnohem víc, ale kolem sebe vnímám hlavně tyhle dva...
Buď, jako v případě právě jejím, je to přístup touhy po stvoření něčeho pěkného, ať už to bude o čemkoli...
Nebo, jako v případě mém, je to přístup touhy po vyjádření se... Znáte to, takový ten pocit, že to prostě musí ven...
Abyste správně pochopili, co mám na mysli u prvního přístupu:
Moje sestřička, říkejme jí třeba Yuubi, píše tak, že prostě chce psát, chce něco stvořit...
Jenom aby něco stvořila... Prostě tak tvoří... Bohužel kolikrát takové kousky mohou postrádat návaznost...
Na druhou stranu sedí rytmicky...
Pak je tu druhý přístup...
O tom mohu vyprávět lépe, neboť tak funguji já...
Je to přístup vyjádření se... Prostě se necháte unést, svěříte se, řeknete, co chcete, necháte to ze sebe vyjít...
Věnován A, napsán 27.12.11...
CHOVALI JSME
SE ZVLÁŠTNĚ
Ty křeče
nevěda co dělat
Dívá se na mě?
Ten zmatek
před tím navenek
Opravdu na mě?
Všechno kolem
je jen šmouha
Opravdu na mě.
Ten klid
když víš
že se není čeho
bát
Když se koukáš
přímo do duše
Chvíle božího
řádu
klidu genia tempa
A pak zase ven
do vánice okolního
světa
CHOVALI JSME SE ZVLÁŠTNĚ
díky, A...
Fiach
20. 2. 2012
Rande s Večernicí
Dnes snad pouze obrazem...
Popis jen hesly...
Půl sedmé, stativ, foťák, poslední záchvěvy světla, krásné vyblbnutí
Dnes stroze, ale snad je celková nálada cítit z těch fotek...
Fiach
p.s.: Pokud se chystáte na něco podobného, doporučuji nastavit čas na 6s a clonu nechat dopočítat foťák - delší časy a vyšší clona = ostřejší foto...
Popis jen hesly...
Půl sedmé, stativ, foťák, poslední záchvěvy světla, krásné vyblbnutí
Venuše dole, Jupiter výš...
autoportrét
Dnes stroze, ale snad je celková nálada cítit z těch fotek...
Fiach
p.s.: Pokud se chystáte na něco podobného, doporučuji nastavit čas na 6s a clonu nechat dopočítat foťák - delší časy a vyšší clona = ostřejší foto...
19. 2. 2012
Palabra mística III
Nad hlavami
Inuitů
táhnou
stáda
vzdušných sobů
Duše
zemřelých
tvorů
generace
mocných duchů
Září
na hlavy
Na hlavy
odvážných
lovců
Lovců dálek
Na nebi
honí se
sobí mláďata
Koloběh světa
po obloze
točí se
jak větrník Snů
AURORA BOREALIS
(8.4.11)
Inuitů
táhnou
stáda
vzdušných sobů
Duše
zemřelých
tvorů
generace
mocných duchů
Září
na hlavy
Na hlavy
odvážných
lovců
Lovců dálek
Na nebi
honí se
sobí mláďata
Koloběh světa
po obloze
točí se
jak větrník Snů
AURORA BOREALIS
(8.4.11)
Palabra mística II
V mrazivé
bělosti
v plíživé
samotě
dlouhých
sněžných plání
Tam
kde i sobi
dávno
zhynuli
Kde
všechny vůně
na věčnost
zmizely ze světa
Kde
na míle daleko
nepotkáš
živého tvora
Pokud vítr
neskolí tě
pak samota
určitě
Pokud však
srdce své
obrníš
pláštěm Vytrvalosti
dokážeš všechno
(19.2.11)
bělosti
v plíživé
samotě
dlouhých
sněžných plání
Tam
kde i sobi
dávno
zhynuli
Kde
všechny vůně
na věčnost
zmizely ze světa
Kde
na míle daleko
nepotkáš
živého tvora
Pokud vítr
neskolí tě
pak samota
určitě
Pokud však
srdce své
obrníš
pláštěm Vytrvalosti
dokážeš všechno
(19.2.11)
14. 2. 2012
Palabra mística
aneb Slovo mystické
Labyrintem těl
v noci
za úplňku
kdy peň ke pni se sklání
Ztemnělou řadou
aleje
valí se mlha
záhadná leč příjemná
Potkáš jelena
v jehož paroží
na tucet
krkavců sedí
Probudíš-li je
ze spánku jejich
tvá cesta
už nikdy nebude dokončená
Probudí-li se však
najednou
všichni sami
ze svého spánku
Pak jdi
a konej dobré
Ve jménu
lesa a
Velké Matky
S jejich požehnáním
běž a miluj
(18.2.11)
Labyrintem těl
v noci
za úplňku
kdy peň ke pni se sklání
Ztemnělou řadou
aleje
valí se mlha
záhadná leč příjemná
Potkáš jelena
v jehož paroží
na tucet
krkavců sedí
Probudíš-li je
ze spánku jejich
tvá cesta
už nikdy nebude dokončená
Probudí-li se však
najednou
všichni sami
ze svého spánku
Pak jdi
a konej dobré
Ve jménu
lesa a
Velké Matky
S jejich požehnáním
běž a miluj
(18.2.11)
13. 2. 2012
Bechyně je krásná a nejkrásnější...
Ještě včera ráno jsem v Bechyni popíjel čaj...
Ještě včera ráno jsem si mohl jen tak plout bystřinou...
Jen se nechat unášet proudem všeho co přijde...
Teď se musím spoutat řádem všední práce.
Ještě v sobotu večer jsem si myslel, že vím co se stane...
Ještě v sobotu večer jsem s radostí duněl bechyňským náměstím...
Po boku mých nejdražších, fakt nejdražších...
Teď mi motýl odletěl na jinou kytku a já jen bloudím a jsem zmatený...
Přijde mi, že ten kruh zapomnění opravdu fungoval...
Prvně radost, pak netečnost...
No nic...
Jinak Perlení bylo super!
Teda Bechyňské perlení - onen super festival.
Opět jsem měl tu čest zhlédnout představení divadla Kámen - mého opravdu oblíbeného divadla...
Tentokrát to bylo Ras al chajma...
Co na to říct... Kdo nezná Kámen, ten mi teď těžko porozumí.
Po zkušenosti s Paní jsem čekal něco podobného - Každá věta tak desetkrát zopakovaná a výrazné míchání dějů.
Ras al Chajma bylo jiné... Z mého pohledu určitě lepší, více se mi líbilo...
Už to nebyla pouhá kostra s něčím, co by mělo být maso, kosti byly pokryté vyvinutým masem a kůží... Byl to opravdový tvor (Marie Kotisová: "Divadlo je živý tvor")
Bylo to pro mě takové doplnění energie a naladění se na tu správnou divadelní vlnu...
Nejvíc ze všeho mě ale potěšilo to, že sám Pan režisér Macháček (opravdu pan), řekl, že se mu naše představení líbilo a dokonce nás pozval do Prahy!
Chápete to? Máme možnost hrát v Kameni! Super!
Navíc si myslím, že jsem v jeho očích, když ne nic víc, dostal tvar... :-)
Takže lorem ipsum, výprava se vydařila...
Jen kdybych chápal, co se teď vlastně děje...
A proč mám takovou chuť vzít luk a střílet...
Nebo sekeru...
Nebo se jít prostě někam vyřvat...
Nebo všechno najednou... Já bych si tak zařval...
Po tom, co mi vlak odvez mé nejdražší, jsem navštívil to místo, kde jsem poprvé psal...
A znovu jsem stál v záři zapadajícího Slunce...
Svět se znovu vpíjel do tepla posledních paprsků...
Znovu jsem chtěl letět...
Tentokrát ale za někým jiným...
Ale nešlo to...
A i kdyby to šlo, metr před cílem bych narazil do zdi...
Do zdi, kterou jsem si asi postavil sám, ale možná taky ne...
Možná je to zeď z komplexů a nenaplněných představ...
Ne mých...
Mé učení pokračuje...
S harmonikou si už docela rozumíme...
Rozumíme si alespoň tak dobře, že skrz ní dokážu prohnat svoje cítění světa...
A hrozně mě to baví.
Doufám, že porozumím i motýlům...
Vzal jsem všechny motýly a vstředil je do nitra svého světa...
Ten příběh měl skončit jinak...
Hledejte jádro věci!
Fiach
Ještě v sobotu večer jsem s radostí duněl bechyňským náměstím...
Po boku mých nejdražších, fakt nejdražších...
Teď mi motýl odletěl na jinou kytku a já jen bloudím a jsem zmatený...
Přijde mi, že ten kruh zapomnění opravdu fungoval...
Prvně radost, pak netečnost...
No nic...
Jinak Perlení bylo super!
Teda Bechyňské perlení - onen super festival.
Opět jsem měl tu čest zhlédnout představení divadla Kámen - mého opravdu oblíbeného divadla...
Tentokrát to bylo Ras al chajma...
Co na to říct... Kdo nezná Kámen, ten mi teď těžko porozumí.
Po zkušenosti s Paní jsem čekal něco podobného - Každá věta tak desetkrát zopakovaná a výrazné míchání dějů.
Ras al Chajma bylo jiné... Z mého pohledu určitě lepší, více se mi líbilo...
Už to nebyla pouhá kostra s něčím, co by mělo být maso, kosti byly pokryté vyvinutým masem a kůží... Byl to opravdový tvor (Marie Kotisová: "Divadlo je živý tvor")
Bylo to pro mě takové doplnění energie a naladění se na tu správnou divadelní vlnu...
Nejvíc ze všeho mě ale potěšilo to, že sám Pan režisér Macháček (opravdu pan), řekl, že se mu naše představení líbilo a dokonce nás pozval do Prahy!
Chápete to? Máme možnost hrát v Kameni! Super!
Navíc si myslím, že jsem v jeho očích, když ne nic víc, dostal tvar... :-)
Takže lorem ipsum, výprava se vydařila...
Jen kdybych chápal, co se teď vlastně děje...
A proč mám takovou chuť vzít luk a střílet...
Nebo sekeru...
Nebo se jít prostě někam vyřvat...
Nebo všechno najednou... Já bych si tak zařval...
Po tom, co mi vlak odvez mé nejdražší, jsem navštívil to místo, kde jsem poprvé psal...
A znovu jsem stál v záři zapadajícího Slunce...
Svět se znovu vpíjel do tepla posledních paprsků...
Znovu jsem chtěl letět...
Tentokrát ale za někým jiným...
Ale nešlo to...
A i kdyby to šlo, metr před cílem bych narazil do zdi...
Do zdi, kterou jsem si asi postavil sám, ale možná taky ne...
Možná je to zeď z komplexů a nenaplněných představ...
Ne mých...
Mé učení pokračuje...
S harmonikou si už docela rozumíme...
Rozumíme si alespoň tak dobře, že skrz ní dokážu prohnat svoje cítění světa...
A hrozně mě to baví.
Doufám, že porozumím i motýlům...
Vzal jsem všechny motýly a vstředil je do nitra svého světa...
Ten příběh měl skončit jinak...
Hledejte jádro věci!
Fiach
7. 2. 2012
Vysoko na nebi
Vysoko
na nebi
tuším hvězdy
víc tuším
než vidím
stejně jako
tvé Emoce
A někde nahoře
mezi
hvězdami
se potulují
raketoví
Tuláci
(pro a o Kerstin - 5.3. 11)
Slavíme výročí! Už jsme spolu rok!
Koncert emocí
silný tok života
Tahle slova vznikla přesně před rokem - ach, nostalgie :-)
Nutno říct, že když jsem ji potkal, bylo asi o patnáct až dvacet stupňů víc a vzduch voněl...
Moje malá milá...
Vlak se řítil odpolednem...
Múza...
A dost! Už to nebudu pořád omílat.
Tak ať jsme spolu co nejdéle!
Hledejte Múzu!
Fiach
na nebi
tuším hvězdy
víc tuším
než vidím
stejně jako
tvé Emoce
A někde nahoře
mezi
hvězdami
se potulují
raketoví
Tuláci
(pro a o Kerstin - 5.3. 11)
Slavíme výročí! Už jsme spolu rok!
Koncert emocí
silný tok života
Tahle slova vznikla přesně před rokem - ach, nostalgie :-)
Nutno říct, že když jsem ji potkal, bylo asi o patnáct až dvacet stupňů víc a vzduch voněl...
Moje malá milá...
Vlak se řítil odpolednem...
Múza...
A dost! Už to nebudu pořád omílat.
Tak ať jsme spolu co nejdéle!
Hledejte Múzu!
Fiach
Tracyho tygr
'Teď zas pro změnu zíral Tracy na černého pantera.
Zíral tak upřeně asi pět minut. ...
"Tohle je můj tygr."'
Konečně jsem našel svého tygra!
Je to už asi čtvrtý pokus, takže jsem rád, že vypadá jako tygr!!! Tedy, jako Tracyho tygr...
'A tak se končí příběh o Thomasu Tracym, Lauře Luthyové a tygrovi, který je láska.'
*pokud nebylo poznat - William Saroyan, Tracyho tygr
5. 2. 2012
Led a zima a led
Co napsat...
Mráz nepolevil, tak jsem si řekl, že líp nebude a šel běhat - co jiného taky, že?
V plánu byl super přeběh - nechat se vysadit asi sedm kilometrů od domu v lese, kde jsem v životě nebyl a do hodiny se dostat domů, prostě výsadek :-)
Hlavní bylo, že jsem přesně neznal cestu - znal jsem tak trochu letecký pohled a pohled z auta, jinak improvizace...
Čekal jsem intenzivní zážitek z běhu - endorfiny se vyplaví po čtvrt hodině a pak je to super, to mám vyzkoušené... Tolik plány.
Nechal jsem se teda vysadit, zapnul si stopky, nasadil rukavice a vyběhl jsem.
Seběhl jsem z kopce k rybníku, přeběhl po hrázi a zjistil, že tu říčku asi jen tak nepřeskočím.
Běžel jsem teda kolem ní, hledaje užší místo, kde bych ji mohl přeskočit. Našel jsem ho - říčka tam byla asi metr široká a na druhé straně byla stráň. Tak jsem si řekl: "Tady se chytnu za tu větev a vylezu nahoru,"
Prostě hračka :-)
Chyt jsem se, odrazil se, pověsil a křup! Milá větev se jednoduše utrhla a já zaletěl asi do půli lýtek do vody...
Kdyby mě v tu chvíli slyšela maminka, asi by nebyla z mého slovníku zrovna nadšená... Takových sprostých slov za sebou už jsem ze sebe dlouho nevysypal...
Voda měla asi čtyři stupně. Pod nulou.
Není příjemné koupat se v těchto mrazech, to mi věřte.
Vyskočil jsem z vody a běžel rychle dál - dost jsem bál o achilovky. Doufaje, že si zahřeju nohy jsem valil dál.
A co myslíte, o dvacet metrů dál byla pohodlná lávka.
Vyběhl jsem na pole a valil a valil. Nohy už jsem vůbec necítil, foukal vítr a přede mnou bylo ještě dalších sedm kilometrů...
Vskutku survajvl.
Cestu jsem nakonec našel, nohy jsem začal cítit po čtyřech kilometrech v ostrém tempu, ale kochání jsem po zralé úvaze vynechal... Přece jen to nebyla sranda.
Nakonec to opravdu byl docela intenzivní běžecký zážitek :-)
Celková délka devět kilometrů, celkový čas padesát minut, to docela jde...
Mráz dokáže dělat krásné kousky. O tom jsem se přesvědčil ke konci své Odyssey. Narazil jsem na tohle:
V létě tam bývá vodopád...
Teď je tam obrovské ledové království - plotna 70 x 4 metry, ledopád, ledové schody, rampouchy vzhůru nohama,...
Naneštěstí jediné co nebylo zmrzlé byla bažina. Samozřejmě jsem ji nemohl vynechat :-)
Tolik pro včerejšek.
Teď zrovna se nechávám unášet tóny REM...
Objevil jsem Unplugged album - prostě super...
Takže pokud hledáte něco k poslechu nebo prostě jen chcete vědět, v jakém rozpoložení zrovna jsem, doporučuji!
Nejlepší je The One I Love. Unplugged to má skvělý nádech...
3. 2. 2012
Mrzne až praští.
Ne, opravdu - po cestě od vlaku na mě praskal sousedovic plot...
Už asi tři dny teplota nestoupla nad -8, ale nesněžilo... Žádné srážky...
Úplně prázdné nebe...
Hvězdy jsou jako hroty špendlíků...
Měsíční a hvězdné světlo prořezává vzduch na uzoučké pruhy sbíhající se k očím...
V pařezech roste sněhové kapradí. Po zemi leží sněhové šupiny. Káňata létají vysoko.
Dneska se mi povedlo sledovat Měsíc i Slunce najednou - viděl jsem je oba, aniž bych musel hýbat hlavou...
A západ mě pomalu ale jistě začíná učit rozumět si s harmonikou... Což je super!
Nebojte se hledat!
Fiach
2. 2. 2012
Kreslicí seance u luňáka
Dnes opět zvěř...
Tentokrát kreslená...
Je to pár skic ze zoo, z léta. Miluju skicování zvířat. Nejlepší je to vždycky u dravců.
Když tam tak stojíte a všichni ti ptáci si vás zkoumavě prohlížejí...
Zkoušeli jste se někdy kouknout přímo do očí dospělému samci orla mořského?
Zajímavý zážitek... Ale nedoporučuji to, když ho škrtí kroužky - to s ním není kloudná řeč...
Pro mě je chození k dravcům spíš rituál, takový obřad...
Člověk si tam na chvíli sedne, pozoruje, hodiny odzvánějí čtvrť za čtvrtí...
A než se dostane ke kreslení, pomalu je zase čas jít...
Jednou jsem tam potkal Petru - poprvé a naposled...
Byla tam na praxi a neměla si s kým povídat, tak si povídala se mnou...
To samo o sobě není nic úžasného, ale když vezmu v úvahu, jak často já se s někým bavím, aniž bych ho znal... Jen tak pro představu - není to moc často...
Byla tam na praxi a řekla mi toho o nich tolik...
Proč není radno se přibližovat k té nevrlé supí dámě, jak to, že orlovi bělohlavému nevadí, když mu přímo pod zobákem sedí zajíc, kterého by mohl během vteřiny zabít...
Tak od té doby znám Jamajku a ostatní...
Taky mi odpověděla na moji největší otázku: "Cvičí se taky krkavci?"
"Ne, to bys ho musel mít od malička, aby si na tebe zvykl.
On dospělej krkavec odchycenej ve volný přírodě je dost nevyzpytatelnej - myslíš si, že mu můžeš věřit a on ti v nestřežený chvíli vyklove oči..."
Miluju krkavce :-)
Sympatická dívka...
Takže až jednou půjdete do zoo, stavte se k dravcům, na chvíli se posaďte a dýchejte s nimi...
A pokud potkáte sympatickou sokolnici, která vám sama od sebe začne vyprávět příběhy luňáků a orlů, ničemu se nebraňte...
I když na vás kolemjdoucí klouček vybalí: "Proč máš ten copánek? Vypadáš jako holka!" :-D Ale to už je zase jiný příběh...
Tak ještě plameňáky:
A když už jsem u těch zvířátek, tohle je můj domácí mazlíček :-D - králíček:
Tentokrát kreslená...
Je to pár skic ze zoo, z léta. Miluju skicování zvířat. Nejlepší je to vždycky u dravců.
Když tam tak stojíte a všichni ti ptáci si vás zkoumavě prohlížejí...
Zkoušeli jste se někdy kouknout přímo do očí dospělému samci orla mořského?
Zajímavý zážitek... Ale nedoporučuji to, když ho škrtí kroužky - to s ním není kloudná řeč...
Pro mě je chození k dravcům spíš rituál, takový obřad...
Člověk si tam na chvíli sedne, pozoruje, hodiny odzvánějí čtvrť za čtvrtí...
A než se dostane ke kreslení, pomalu je zase čas jít...
Jednou jsem tam potkal Petru - poprvé a naposled...
Byla tam na praxi a neměla si s kým povídat, tak si povídala se mnou...
To samo o sobě není nic úžasného, ale když vezmu v úvahu, jak často já se s někým bavím, aniž bych ho znal... Jen tak pro představu - není to moc často...
Byla tam na praxi a řekla mi toho o nich tolik...
Proč není radno se přibližovat k té nevrlé supí dámě, jak to, že orlovi bělohlavému nevadí, když mu přímo pod zobákem sedí zajíc, kterého by mohl během vteřiny zabít...
Tak od té doby znám Jamajku a ostatní...
Taky mi odpověděla na moji největší otázku: "Cvičí se taky krkavci?"
"Ne, to bys ho musel mít od malička, aby si na tebe zvykl.
On dospělej krkavec odchycenej ve volný přírodě je dost nevyzpytatelnej - myslíš si, že mu můžeš věřit a on ti v nestřežený chvíli vyklove oči..."
Miluju krkavce :-)
Sympatická dívka...
Takže až jednou půjdete do zoo, stavte se k dravcům, na chvíli se posaďte a dýchejte s nimi...
A pokud potkáte sympatickou sokolnici, která vám sama od sebe začne vyprávět příběhy luňáků a orlů, ničemu se nebraňte...
I když na vás kolemjdoucí klouček vybalí: "Proč máš ten copánek? Vypadáš jako holka!" :-D Ale to už je zase jiný příběh...
Tak ještě plameňáky:
S tímhle králíčkem jsem si docela užil...
Plánuji se k němu ještě vrátit v jiném článku...
Tak pěkné dny!
Fiach
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)






