modlitba bohu poesie

Vím, že sem poslední dobou moc nepíšu...
Takže nevím, jestli má cenu varovat, že to bude pokračovat, ale tak co...
V příštích třech týdnech sem jistojistě nic nenapíšu...
Čili nečekejte novoty, ale nezapomeňte prohledávat staroty - je jich tu dost, možná si najdete něco, co vás osloví... Možná ne... To nechám na vás...
Čili modlitba bohu poesie:

---

Ó Bože poesie
miluji tě a líbám
tvé ruce, ó Pane

Do tvých rukou
vkládám ruku svou
a srdce své, ó Pane

Osude, ó mocný Pane
co se má stát
...
ať se stane!

Doufám jen
že neskončím zrána
v tlamě Leviathana



Fiach

Skrz záclony tmy ---------

Tančili jsme mezi neviditelnými
      nekonečně dlouhými závěsy
Tak jemnými jako sám vzduch
A byli jsme čistí
      a krásní jako křišťál
Jako tekoucí křišťál
      kterým se stávala naše těla
A my jsme jím chtěli být
A pluli jsme tou průzračnou
      temnou mlhou, kterou
      všichni nazývají tmou
      a kterou jedinou
      byla zakryta
      naše těla
      a která, ač sama temna
      čistila naše nosy
Byli jsme vlajkami na stožárech lidství
      důkazy, že člověk stále žije
      vysprchovaní čistí a
            bezelstní
Byli jsme namířeni
      čelem zpět k ráji
Byli jsme dětmi
Byli jsme krásní
Rychlostí světla jsme se řítili
      tmou a nevnímali
      odlišnosti těl
Jsme stejní
Jsme všichni stejní!
A stěny se na nás smály
      nechávaly si pro sebe
      jestli už tohle někdy viděly
A my jsme nevěděli
      co je strach
      co je stud
Letěli jsme nocí vysokých stropů
      a zářících sluncí
Mlčky jsme
      hltali okamžik za okamžikem
      a snažili se si užít
      adrenalinu!
Ten malicherný strach
      co kdyby nás chytli
No co?!
Máme právo být čistí
Teď vím
      že by nás nikdy nespoutali
      nikdy
      nebylo nám to souzeno
Byli jsme příliš blízko ráje
Byli jsme před sebou opravdu nazí

                              (o událostech z noci
                               mezi 25. a 26. červnem
                               roku 3. po probuzení)

Mé smrti

Ty
čepeli
jediná schopná přetnout všechno
která jediná děláš přes všechno
         tlustou čáru
vůbec tě neznám
a nevím mám-li se tě bát
         nebo se na tebe těšit
co by se změnilo
         kdybych tě znal?
byl bych lepší?
bál bych se tě
         průvodkyně lidstva?
nechoď za mnou
         tajemný antiživote...
ještě ne
potkal jsem dívku
         která je dcerou světa

-21.6.-

Hlava 130611

Normálně bych to sem asi nedával, ale na žádost, abych to sem dal hotové, je to tu...

Je to docela amatérské, ale užil jsem si...

Moc se mi to nepodobá...

A našel bych v tom tak deset chyb jen za první tři vteřiny prohlížení, ale tak co už...

Finální verze bude ještě obepsána mými myšlenkami...

Zatím jsem vepsal pouze rozšířenou verzi úvahy o zavraždění papeže...

Chtěli jste to, máte to mít (na tomto místě bych udělal smajlíka, ale vypadal by tady zvláštně, takže, pokud chcete, můžete si ho tu představit)

Fiach

Titled by thy holy name, oh A.

Sžírá mě příšerná
   autodestrukční touha
   o tobě psát
Ale vím
   že tě tím můžu
   zabít má drahá
   zabít
A to nechci
   nikdy
   dopustit

(5.6.´3 pro tu, která ví, že to je ona...)

Hlava 130604

Je to zvláštní, v úterý mě asi po pěti letech zase chytly barvy...
A konečně po pěti letech jsem si s nimi aspoň trochu rozuměl...
Výsledek nic moc, ale strašně mě to nabilo...
Protože jsem konečně našel cestu, jak donutit tu podivně se chovající masu barevného bláta dělat, co chci já. A ne to, co chce ona sama...
Ta cesta by se dala vyjádřit asi tímto slovem: STRUGGLE
Musí to být rychlé, v těsném kontaktu a v neustálé snaze o pohyb...
To je moje cesta k malbě. Jinak mi barvy zasychají, štětec nespolupracuje, všechno se rozpadá na kusy, nic není takové, jaké jsem to chtěl.
To je moje cesta.
Dovolte mi položit otázku: Jak to děláte vy? Rozhodně moc rád uslyším vaše zkušenosti... (smajlík)

A o čem že to mluvím?
Měli jsme udělat svůj autoportrét z profilu...
Nejprve jsem se vehementně bránil, ale pak jsem si řekl: tak co, zas to jednou zkusíš...
A předkreslil jsem si se tužkou... To jsem měl docela radost, jak jsem si podobný.
No a pak jsem vzal barvy a šel jsem do ... sebe.
Řekl jsem si, že to bude taková výzva a vzal jsem si jen červenou, zelenou, béžovou a bílou.
Nutno říct, že to bohatě stačilo...
Moc jsem si to užil...
Sice si nejsem moc podobný, nemám oči a není to dokončené, ale bavilo mě to!

Zkoušejte nové věci!

A to i ty úplně nové!

Je to ohromně vzrušující!

Fiach

Mějme je rádi II

Ahoj,
dlouho jsme se zase neviděli...

Doufám, že se zase budeme vídat častěji než jednou do osmi dní...
Budu se snažit... Snad... Ale jo, budu...

Mějme je rádi už na vás působilo dostatečně dlouho na to, abych řekl něco o jeho vzniku...

Mějme je rádi je prostě jen taková náladovka, kterou jsem chtěl vyplnit prázdný tácek, aby vypadal dobře...
Kratičké, ne příliš geniální, dítě po takové rychlovce s Múzou...
Prostě jsem si v cukrárničce koupil muffin a nějakou docela dost dobrou buchtu. A jediné, co mi po nich zbylo v rukou, byl tácek. Dvě minuty jsem ho hypnotizoval a pak ze mě vypadlo toto...

Takový je tedy tácek:

Spíše výtvarné, než poetické, ač výtvarně poetické a zároveň poeticky výtvarné...

A nevěsta je stále ještě svlékána svými mládenci, dokonce.

Mějte se rádi!
Hlavně navzájem!
F