Ač spící
stále jsem
maso rvoucím
srdcem vroucím
neustále snícím
stříbřícím
a zevnitř hnijícím
krkavcem

kosti rvoucím
a uvnitř řvoucím
skrznaskrz
černočerným
krkavcem

Vždyť se jen koukněte, jak mi zobák narost!
Ze svých dávných činů promrzlý jsem na kost!

Za mnohé stydím se, nemám z toho radost...
Dnes dvaadvacátou objevil jsem pevnost...

Jsem slabý ve svém výkroku.
Jsem pomalý posel pokroku.

Lidé, jsem prostě tím kým jsem -
do hloubi černočerným krkavcem.

F, jako fiach

Cítím stínky pod
   kameny v parku
nebude trvat dlouho
   a ptáci rozklovou
kameny na štěrk
   a balvany se
rozletí na
   prach noci
Bojím se o ty stínky

Mým osobním démonům

manuál ke čtení 

.......

všechno stálo se mnou

všechno teď díky mým krokům stojí proti mně

Taju

Při bouřích

Stojím na anténách s probodenýma nohama

Břichem k zemi 

Ležím

Objímám tě, jak nejvíc to jde

Duchové mých záporů

Co jsme to udělali?

Tak proradně se maskovat za rozvážnost,

Styďte se!

Bojte se!

Proč se tak nafukujete? 

Den porážky se blíží!

Nechal jsem se vámi unést 

a teď trpím

Teď jste na řadě vy

Duchové

Proč stojíte proti mně

Stůjte se mnou

-----------

Nebojte, neumřel jsem.

Dočkáte se, trpělivost.

Zatím tedy pouze další kousek do Fiachovy poetické popelnice...

F

Upoutávka ... Snad ... Asi

They're looking forward to seeing it!!!

BE PREPARED TO CATCH IT, WHEN IT COMES!!!

modlitba bohu poesie

Vím, že sem poslední dobou moc nepíšu...
Takže nevím, jestli má cenu varovat, že to bude pokračovat, ale tak co...
V příštích třech týdnech sem jistojistě nic nenapíšu...
Čili nečekejte novoty, ale nezapomeňte prohledávat staroty - je jich tu dost, možná si najdete něco, co vás osloví... Možná ne... To nechám na vás...
Čili modlitba bohu poesie:

---

Ó Bože poesie
miluji tě a líbám
tvé ruce, ó Pane

Do tvých rukou
vkládám ruku svou
a srdce své, ó Pane

Osude, ó mocný Pane
co se má stát
...
ať se stane!

Doufám jen
že neskončím zrána
v tlamě Leviathana



Fiach

Skrz záclony tmy ---------

Tančili jsme mezi neviditelnými
      nekonečně dlouhými závěsy
Tak jemnými jako sám vzduch
A byli jsme čistí
      a krásní jako křišťál
Jako tekoucí křišťál
      kterým se stávala naše těla
A my jsme jím chtěli být
A pluli jsme tou průzračnou
      temnou mlhou, kterou
      všichni nazývají tmou
      a kterou jedinou
      byla zakryta
      naše těla
      a která, ač sama temna
      čistila naše nosy
Byli jsme vlajkami na stožárech lidství
      důkazy, že člověk stále žije
      vysprchovaní čistí a
            bezelstní
Byli jsme namířeni
      čelem zpět k ráji
Byli jsme dětmi
Byli jsme krásní
Rychlostí světla jsme se řítili
      tmou a nevnímali
      odlišnosti těl
Jsme stejní
Jsme všichni stejní!
A stěny se na nás smály
      nechávaly si pro sebe
      jestli už tohle někdy viděly
A my jsme nevěděli
      co je strach
      co je stud
Letěli jsme nocí vysokých stropů
      a zářících sluncí
Mlčky jsme
      hltali okamžik za okamžikem
      a snažili se si užít
      adrenalinu!
Ten malicherný strach
      co kdyby nás chytli
No co?!
Máme právo být čistí
Teď vím
      že by nás nikdy nespoutali
      nikdy
      nebylo nám to souzeno
Byli jsme příliš blízko ráje
Byli jsme před sebou opravdu nazí

                              (o událostech z noci
                               mezi 25. a 26. červnem
                               roku 3. po probuzení)

Mé smrti

Ty
čepeli
jediná schopná přetnout všechno
která jediná děláš přes všechno
         tlustou čáru
vůbec tě neznám
a nevím mám-li se tě bát
         nebo se na tebe těšit
co by se změnilo
         kdybych tě znal?
byl bych lepší?
bál bych se tě
         průvodkyně lidstva?
nechoď za mnou
         tajemný antiživote...
ještě ne
potkal jsem dívku
         která je dcerou světa

-21.6.-