Svatá místa

Obávám se, že na mě začíná doléhat tvůrčí krize...

Tak jsem se rozhodl...

Rozhodl jsem se, že vám ukážu svá svatá místa...

Místa mystiky...

Matka s vámi!
Fiach

Corvidae

Konečně něco, čím jsem asi měl začít...
Kompilace mých korvidích básní...

Jako vždycky: nečekejte nic skvostného, jsem pouze učeň...
To už je taková tradice - už od středověku...

Stavte se k tomu, prosím, s hlavou čistou, abyste měli čistý zážitek a čistý, nezkreslený názor... Jako děti...
S hlavou je myšleno jako sídlem duše... Pokud jste Číňané, pak k tomu prosím přistupujte s čistým břichem...


---
Až pica pica
zakráká
až zakráká
i corvus corone


až krákat
budou
obě dvě


Spustí se dolů
a rvát
budou
rvát kusy
králíka

Teď taková trochu zvláštní...

---

Když už je množství

starostí kritické

vyrážím na túry

somnambulické

Buďto jen na Měsíc

anebo do vinic

zahrad a sadů

hlavně pryč od silnic 

Létám si háji

s mnohými corvidy

někdy i s krkavci

z Hardangerviddy

Kdyby jsi milá má

se mnou tak lítala

nikdy bys nebyla

ve dne tak ospalá...

---

Havrani nad polem

kroužili

a já je sledoval

Bez odvahy 

jev pytli

         každý

já jsem v pytli

ty jsi v pytli

A oni?

        taky

        bez odvahy

---

Krmil jsem krkavce

         byl celý černý

jeho zvědavé oči

         byly také černé

A na závěr požehnání:

Lacho calad

Letkou vraní

Až požehná ti

Co

Hrdinové dávní

Osedláš fantasii

Cernunna

A Yavanny

Letem tím

A činy pak

Dostaneš požehnání (spíše uznání)

Irmo s vámi!

Fiach

Nechal jsem unášet tóny svého milovaného Trabandu a prohledával složku 'texty', jestli nenajdu něco zajímavého, něco, o co bych se podělil...
A vskutku jsem našel...
Nutno poznamenat, že mezi takovými poklady jako úvaha z primy - Ve které zemi bych žil... - nebo naprosto šílený sloh - Prázdninový zážitek - se hledá docela těžce, ale přece...

Vyštrachal jsem pohádku z minulého roku a protože jsem na ni docela hrdý, rozhodl jsem se ji publikovat...
Předem varuji, že nemá nic společného se skupinou Jablkoň...

Jablko

Myslím, že znáte jablka.

Takovéto ovoce, které vypadá jako hrušky, ale je kulatější.

Znáte ho? Vidíte, dnes už ho zná každý.

Ale ne vždycky tomu tak bylo. Ještě za císařepána jablka nikdo neznal. Bylo to jednoduché, nikdo je nikdy neviděl.

Dnes už to nikdo neví, jak se jablka vlastně objevila, ale já to vím náhodou velmi přesně.

Byl jsem jedním z prvních lidí, kteří takové jablko ochutnali.

Bylo to asi takhle: bylo mi osm let. Tatínek byl sadař. Bydleli jsme v malém domku na kraji takového pěkného městečka. Náš domek stál uprostřed tatínkova sadu. Bylo tam krásně – zpěv ptáků, svěží vzduch, všude stromy a tak. Už odmala jsem rád běhal po tatínkově sadu a prohlížel si stromy, květiny, ptáky a vůbec všechno, co jsem uviděl. Nejradši ze všeho jsem měl hrušně a švestky.

V tatínkově sadu jsem znal každý koutek, každou skulinku, každý kamínek, každé hnízdečko, prostě úplně všechno. Cokoli jsem dělal, dělal jsem v sadu pod stromy. Psal jsem tam úkoly do školy, snídal a v létě i spal.

Úplně vzadu, až tam, kde pomalu začínal les, byl malý kopeček. U paty toho kopečku vyvěral mezi kamením pramínek. Potůček, který vytékal z této malé studánky tekl celým sadem. U něj se mi nejlépe spalo. Jeho zurčení mi vždycky připomínalo daleké kraje za městem a kopci na severu.

Když jsem byl malý, tatínek mi vyprávěl, že ten potůček vytéká z velkého podzemního království skřítků a že ti ve své zemi přechovávají velké poklady a dnem i nocí tančí.

Nikdy jsem těm pověstem moc nevěřil, ačkoli jsem je měl hodně rád.

Jednou takhle odpoledne jsem vyšplhal na nejvyšší hrušeň v sadu. Měl jsem ji moc rád. Stála blízko potůčku a byla až úplně vzadu, až u studánky. Ten den se mi tam líbilo tolik, že jsem tam vydržel až do večera. Bylo to v létě, takže bylo dlouho vidět a já jsem byl v koruně až do soumraku.  Když slunce zapadlo, byl jsem už celkem unavený a v koruně jsem usnul.

Když jsem se druhý den ráno vzbudil, nemohl jsem věřit svým očím.

Nový strom. Kousek od studánky stál úplně nový strom. Sad jsem znal lépe, než vlastní boty, ale tenhle strom tam zaručeně nikdy nebyl.

Byl zvláštní. Přestože nebyl v zahradě ani den, to bych si přece pamatoval, byl vzrostlý a dokonce měl i plody. Vypadaly jako hrušky, ale byly kulaté. To bylo poprvé, co jsem se setkal s jablky. Radši jsem je nechal být, trochu jsem se jich bál.

Bylo mi jasné, že se tu děje něco divného. Aby se najednou z ničeho nic objevil vzrostlý strom s plody, to bylo velmi podivné.

Večer jsem schválně šel znovu na hrušeň, abych sledoval, jestli se s ním bude něco dít.

Nejprve se nedělo nic. Byl klid. V dáli houkala sova.

Když už jsem málem usínal, ozval se podivný zvuk. Rázem jsem byl plně vzhůru. Na spánek nebylo ani pomyšlení.

Dva kameny u studánky se od sebe odvalily. Náhle pode mnou v měsíčním světle stál malý chlapík. Měl bradku a hnědé kalhoty. Byl opravdu malý. Kdybych si stoupl vedle něj, byl by mi asi po prsa a to jsem já sám byl druhý nejmenší ve třídě. Chlapík loudavě došel k novému stromu, obešel ho a znalecky pokývl hlavou.

V tu chvíli mi to došlo. Skřítek. Skřítek z tatínkovy pověsti.

Skřítek ledabyle utrhl stéblo trávy, strčil si ho do úst a s lehkým pobrukováním odešel sadem pryč.

Když jsem se ujistil, že je opravdu pryč, slezl jsem, pomalu doběhl ke vstupu do studánky a nakoukl dovnitř.

Čekal jsem tmu. Ale v otvoru bylo příjemné šero. Byla to chodbička, tak akorát velká, aby se do ní vešel skřítek. Stěny trochu světélkovaly a vytvářely ono příjemné šero. Z hloubi chodby se ozývalo zurčení potůčku.

Zvědavost mi nedala. Chtěl jsem chodbičku prozkoumat. Vlezl jsem dovnitř.

Po chvíli lezení jsem se dostal do obrovské jeskyně. To, co jsem uviděl, mi vzalo dech.

Jeskyně snad větší než celé naše městečko.

Stál jsem na vyvýšené římse, odkud bylo dobře vidět.

Dole pode mnou byl obrovský sad. Tisíce, možná tisíce tisíců nádherných stromů na zelené trávě. Stromy byly obsypané plody. Byli mezi nimi takové, které jsem dobře znal, ale i spousta jiných, které jsem v životě neviděl. Přímo pod sebou jsem uviděl přesně takový strom, jaký se nám objevil v sadu.

Ovšem to, co se mi líbilo nejvíce, byly spousty malých postaviček čile poskakujících pod stromy. Tančily. Byla to nádhera. Chvíli jsem jen tak seděl a koukal se na skřítky pod sebou.

A v tu chvíli mě napadlo úžasné slovo.

Jablko.

Ani nevím, jak mě to napadlo, ale najednou tu prostě bylo tohle slovo a já jsem věděl, že tak musím pojmenovat plody toho vzácného stromu.

Celý pohled na říši skřítků byl tak nádherný, že jsem na útesu usnul.

Ráno jsem se vzbudil pod švestkou.

Rychle jsem vyskočil a rozběhl se ke studánce. Byla taková, jaká vždycky bývala. Otočil jsem se a doběhl k novému stromu.

„Jablka,“ řekl jsem si jen tak pro sebe.

„A tobě budu říkat Jablkoň!“ zvolal jsem a obejmul strom.

Utrhl jsem pár jablek a utíkal rychle k tatínkovi.

„Tati! Mami! Máme Jablkoň!“

Dnes se s vámi rozloučím s doporučením... 

Pokud máte chuť na Traband, doporučuji Přijíždí posel...

Ať žije country punk!

Fiach

Anarchon

Dneska opět něco trochu jiného...
Říkám tomu anarchon...
Vzniká tak, že se člověk uvolní, popustí uzdu svému vnitřnímu jazyku a jenom chytá ty kousky vět, které zaslechne resonovat ve své hlavě...
Nejsem si tím úplně jist, ale myslím si, že je to taková forma aktivní imaginace, ač ve velmi vzdálené podobě...

Zkuste to, je to dost zajímavá metoda... Já osobně ji mám dost rád...
Zkoušel jsem to zapisovat se zavřenýma očima, abych se lépe soustředil, ale pak jsem to po sobě nepřečetl...

Tak tedy jeden z prvních mých anarchonů...

Primanarchon

Ta stará

vůně papíru

přilákala moji duši

teď snaží se

popsat svět

života pomocí tuhy

homo donquijotis

básně ticha

zobák klape

neblouzni, sni!

dobří snové

jak obroušená kůže stromu odštěpuje se, aby vidět bylo

zelené vitální jádro

novou inspiraci!

křič, ale potichu

čáry stojí

stojka čaruje

duň!

syntéza funguje

rak leží

čichej

dědictví homo poeticus

okolí sálá

syndikátní čokoláda

plivance duše zadržené v okamžiku snění

ticho hučí

poet medituje 

              s tužkou v ruce

cestuj očima

mluv rukou

klapot je ve všem

feel the rhytm, heer the voice

Mona Lisa

Jak Lisa bez Mony

Jak Mona bez Lisy

donkichot sní

vnímej centrem!

slon škemrá 

strom tancuje

kraj se topí v citech

Mademoseille, s'il vous plait, excusez ma danse

studna duše

hlubina inspirace

volné verše

člověk, meditace

přemož 

hlavybol

přemož

srdcebol

Jak Lisa bez Mony

Jak Mona bez Lisy

Jak Lisa bez hmoty

Jak Mona bez viny

Simone? Si, Moně

lidé milují

duní mi v uších

slova chycená ve vzduchu

tvoje jméno

syntéza funguje

slovní fúze

vzniká

citové slunce

hučí v uších

zalévá stromy světlem

emocí

dunění moci

života

volné svobodné

slyší šustění a dusot

bosé verše

Nevstoupíš dvakrát do téže řeky

Tak už jsem zase tady...

Úplně na začátek, než začnu vykřikovat něco dalšího se chci omluvit všem, kteří chtěli komentovat. Alespoň tedy doufám, že někdo takový byl...
Díky D., dávnému příteli (snad mu tak mohu říkat), jsem zjistil, že to ani nebylo možné.
Každopádně teď už to jde, takže pokud mi chcete něco zkritizovat, poupravit nebo možná i pochválit, máte tu možnost...
Byl bych docela rád, kdybych jednou za čas dostal nějakou zpětnou vazbu. Abych věděl, co se líbí a podle toho mohl zařídit další publikace...
Jinými slovy: Nebojte se, komentujte, budu za to moc rád...
A ještě jednou se omlouvám za takovéhle faux pas...
Samozřejmě děkuji D. za jeho pomoc, díky!

A teď zpět...
Jak jsem již začal, jsem zase zpět...
Po týdnu mimo svět se vracím zase o trochu jinačí, vykulenější a snad i zkušenější...
To odloučení od rutiny mi dost pomohlo...
Mimo jiné jsem získal další zkušenost s déjà vu a se svým andělem a pořádnou ponorku...

A teď odhalení...
Kde že jsem to vlastně byl? Na lyžáku... Jednoduché, že?
Bylo to fakt super, jenom se nemůžu zbavit pocitu, že dřív skončil, než stihl vůbec začít...

Tak pár fotek ze země sněhu, kde řeky se rvou o kámen z břehu a duše lítaj na draku...

Před odjezdem jsem si myslel, že to skončí úplně jinak, než to nakonec dopadlo, ale rozhodně si nemůžu stěžovat... Ostatně, kdy se splní má očekávání do písmenka, že...

Ale už od soboty jsem měl často pocit, že tohle už jsem někdy zažil...
Prostě déjà vu, znáte to...
Musím ale přiznat, že déjà vu jako trám...
Jaký je váš názor na déjà vu?
Já jsem vždycky věřil, a nehodlám v tom přestat, že jsou to předtuchy budoucnosti...
Nevím, jak déjà vu probíhá u jiných lidí, ale já si vždycky uvědomím, že tenhle pocit a tenhle pohled už jsem zažil. Hned potom mě hlavou proletí další tři nebo čtyři obrazy a já mám pocit, že to co vidím se mi ještě taky stane... A stává se to... Sice v posledních dnech šlo hlavně o takovéty momentky jak člověk naproti pije kakao, ale opravdu se naplňují...

Zdá se vám taková představa nereálná?
Proč?
Za předpokladu, že čas neexistuje, že celý vesmír, celý prostor, veškerá hmota je v jediném bodu, je taková předtucha vlastně to samé jako vzpomínka...
Pokud se všechno děje najednou, proč bychom nemohli vnímat co se děje v "budoucnosti", když je to vlastně právě teď?

Toliko úvahy na toto téma...
Měl bych ještě jedno, stejně zajímavé...

Paulo Coelho ve Valkýrách píše: "Kdo chce anděla potkat, tomu se anděl ukáže."

Věřte, nebo nevěřte, to už je na vás. Jen a jen na vás...
Pravdou ale je, že já tomu věřím, i to se mi povedlo si ověřit... :-)

Zpět k příběhu minulého týdne.

Hrozně mě mrzí, že jsem nemohl být na JIDu... Fakt hrozně moc...

První ročník za posledních pět let, na kterém jsem nebyl celou dobu...

Naštěstí jsem mohl být alespoň na konci - hráli jsme jako poslední...

V divadle čekala pro mě nejpříjemnější záležitost - další setkání s dívkou s mokrýma rukama...

Dívka s mokrýma rukama, ten výraz se mi hodně líbí, ač vím, že jí by se moc nelíbil...

B, věř, že mi tvé mokré ruce opravdu nevadí...

Včerejšek byl vůbec krásný...

Vstávání v sedm, rychlé balení, snídaně, poslední procházka na sněhu a cesta domů...

Pak tři hodiny v autobuse, vesměs strávené rozjímaním a kreslením...

Á propos:

Na smetišti v Nasavrkách

bílí racci poletují
moje tělo teďka v rukách
bozi krotcí kolébají


Pak konečně příjezd domů, tulácké bloumaní, Zeppo...
Setkání s B, hodina a půl zkoušky, představení, rozbor, úspěch...
Odvoz věcí a konečně to nejpěknější...
Dvě hodiny procházky po městě s mojí malou dívkou s mokrýma rukama, tedy prý dvě hodiny - mě se to zdálo spíš jako deset minut...
Vyhlášení výsledků JIDu, koncert Hudební skupiny :-), další dvě pěkné hodiny s B, ale znáte to, pěkné věci utíkají rychle...
Bylo to krásné, bylo to krátké...
Kéž by to bylo delší...
Ale čas hnal, B mi ujela a já se vydal na cestu prázdným městem...
Noční ulice mají dech křišťálu...
Zdá se mi, že město o půl jedenácté večer je přímo nasáklé poezií...
Jednou ho prostě budu muset chytnout a vyždímat...

Včerejšek byl krásným dnem...
A nic na tom nemění fakt, že jsem kromě té snídaně za celý den snědl jen jednu tatranku a jablko...

Přeji vám, aby váš svět byl tak prosáklý radostí, jako ten můj je teď prosáklý mou malou ... dívkou  
s mokrýma rukama...
Žijte!
Fiach

Střípky z úst

Dnešní příspěvek ovlivňují dvě hlavní okolnosti:

a) příští týden sem nic nenapíšu, neboť odjíždím mimo civilizaci (super!)

b) konečně jsem si pořídil Magorovy labutí písně (mám stovku na knížku z recitační soutěže, tak jsem si řekl, že si udělám radost...)

A kvůli tomu jsem si říkal, že bych dneska měl vydat to nejlepší, teda to nejlepší, co mám...

Jenže to nejlepší (podle mého názoru), teda to nejlepší, co někdo mého pidiformátu může najít v hlavě, je buďto moc dlouhé nebo už to tu je...

Tak jsem si říkal, že už nebudu čekat a uskutečním plán, který promýšlím už dost dlouho: publikaci těch krátkých fragmentů, které se mi zdály dobré a chtěl jsem je někam vpasovat, ale ještě se nikam nevešly...

Jsou to většinou jen tak čtyři řádky nebo i míň a jsou to dost torza, ale doufám, že se budou líbit...

Tak tedy listuji svým deníkem nedeníkem, svojí Bílou knihou, zápisníkem snů a hledám pro vás, pro svět, právě takové schované kousíčky...

Tohle považuji za asi nejkvalitnější věc, která kdy pod mýma nezkušenýma a neumělýma rukama vznikla. Myslím si, že se ,z toho co dělám, asi nejvíc podobá Jirousovi...

Má dvě verze, obě v sobě mají něco, co bych chtěl, aby znělo, tak je uvádím obě...

--- prvotní verze

Jen tak plout

po hladině klouzat

jen s tou 

která tmou 

povede nás oba

--- druhá verze

Jen tak plout

po hladině klouzat

jen s tou

která z pout

vyvede nás oba

Teď chvíli něco ranějšího:

---

Jen tak hýbal prsty

on

prsty jen tak 

hýbal, až ho to

přestalo bavit

zahleděl se do dáli

---

Potkal jsem anděla

upadl z nebes

seděl tam pod mezí

zlomil si nohu

řekl mi:

"Jsem v kelu

takto zraněný nemohu

sloužit Bohu."

---

Poetika ducha

není táž

jak poetika těla

Hele

Poetika duše

je samozřejmě jiná

než poetika v těle

závislém na svém břiše

Teď hluboká filozofická úvaha:

---

Jsme jako bublinky 

v minerálce

---

Poezie bez emocí

a to i ta spasitele

s celou svojí slavnou mocí

jde jednoduše do prdele

A na konec dva speciální.

Znáte ty chvíle, kdy se vám zničehonic v hlavě objeví nějaká pěkná věta nebo dokonce i verš?

Miluju ty chvíle... Jen kdyby jich bylo víc...

--- (pro pana Jirouse, snad tím nebude zneuctěn...)

Kravatu rozumu

pověsím na kliku

ta labuť křídla má

z rukou básníků

---

Všechny dávné síly

síly dávných ctností

vrývají se silně

do mých lícních kostí

Moc doufám, že se vám líbily...

Není to nic moc skvělého, ale snad to alespoň stálo za chvíli zdržení...
Pokud by se vám hodně líbily, mám jich ještě docela dost v rukávu...

Tímto se s vámi loučím...

Tak za týden!

Naslouchejte ptačímu zpěvu!

Fiach

S posledním paprskem jarního dne...

Posledním paprskem jarního dne

volavka letěla rozpálená do běla

snad jako fénix co naposledy vzplane

a znovu povstane z popela

Miluji Slunce, když dlouží stíny...
Miluji paprsky, když kličkují mezi stromy...
Miluji skalky oranžovějící posledním světlem...

Sluneční stín je partner

všudypřítomný průvodce

Měsíční stín

je jiný

Měsíční stín je nejlepší přítel

přítel, se kterým se člověk 

vidí jednou za čas

ale ví, že jemu může bezpodmínečně věřit

Měsíční stín 

je silný

protože může ukázat svou slabost

Měsíční stín

je síla

síla vůle

Z měsíce až k nám

moře klidu

omývá břehy

našich tváří

vlny bijí

o útesy

Snad omyjí to 

co jsem udělal

Poslední tři jsou dnešní.

Myslím si, že na nich ani není moc vidět, že jsou foceny skoro v úplné tmě...

Mám radost!

Práce na houslích dál pokračují...

Včera a dnes jsem udělal největší pokrok za poslední půlrok - vyrobil jsem snímač!

A co je lepší, funguje! Co víc si člověk může přát...

Slavte, děti vln, Akallabeth bude žít!

Slavte, děti vrchů, Akallabeth bude znít!

Žijte!

Fiach

Taši dele!

"Právě jsem se vrátil z Pražského hradu"... vlastně spíš z rudských kopců.
aneb
Přicházím z hor
ze země sněhu...

Ano, byl jsem v Železné Rudě.
Sjezdování mě moc nebaví, hlavně kvůli tomu, že u toho vždycky neskutečně vymrznu...
Na běžky už moc nebyl sníh, ale stejně jsme si párkrát vyjeli - a stálo to za to...
Nejvíc jsem se ale těšil na sněžnice...

Od známých jsme měli půjčené asi třicet let staré sněžnice...
Podnikli jsme na nich tři výpravy a musím říct, že splnily mé očekávání nejmíň na sto padesát procent...

Ano, když jsme potkávali lidi s modernějšími modely, docela se nám smáli, ale fungovaly bezvadně...
O jejich funkčnosti jsme se přesvědčili hned na první procházce...
Šli jsme po louce, kde bylo asi metr sněhu. Nebyli jsme sami - před námi šly tři dívky. Bez sněžnic...
Při každém kroku se propadly až do půli stehen a patřičně u toho nadávaly...
Prošli jsme kolem nich asi jen dva metry...
Měl jsem co dělat, abych se nezačal nahlas smát...
Tam kde ony se propadly o pětasedmdesát čísel, my jsme se prakticky nebořili - tak o pět centimetrů, takže zanedbatelně...

Sněhu tam vůbec nebylo málo...
Na Rozvodí        70 cm
Na Můstku         100 cm
U jezera Laka     150 cm

Sněžnice se dost hodily - jednou jsem při focení šlápl bez sněžnic mimo vyšlapanou cestičku...
Zaletěl jsem tam po koleno...

Takže kdo uvažujete o sněžnicích - do hlubokého sněhu, zvedám všechny čtyři palce!

Taky jsem provedl takový menší geologický/mineralogický průzkum okolí...

S kladívkem jsem chodil kolem a oťukával skalky...

Mé průzkumy přinesly neočekávaně dobré výsledky.

Svor!

Černé a Čertovo jezero, Jezerní hora, Špičák - všude svorové podloží!

A svor znamená granáty!

Však jsem jich pár taky našel. Největší měl asi centimetr v průměru - byl největší, co jsem kdy našel...

Ne, že bych je chtěl peněžit nebo tak, ale mám je rád, líbí se mi...

A nějaké ty zajímavější obrázky si prostě odpustit nemůžu...

Bohužel se mi nestává často, že by se mi anděl zjevil takhle jasně...

Ale potkal jsem ho... Opět... Doufám že ho ještě potkám...

V lese pod Můstkem na mě najednou koukal z kůry...

Pěkné...

Tady je...

Toť jest pro dnešek vše, jdu psát scénář...

Taši dele!

Fiach

p.s.: Taši dele je tibetsky Dobrý den! nebo Nashledanou!...

Taky se to dá přeložit jako Hodně štěstí...