A vskutku jsem našel...
Nutno poznamenat, že mezi takovými poklady jako úvaha z primy - Ve které zemi bych žil... - nebo naprosto šílený sloh - Prázdninový zážitek - se hledá docela těžce, ale přece...
Vyštrachal jsem pohádku z minulého roku a protože jsem na ni docela hrdý, rozhodl jsem se ji publikovat...
Předem varuji, že nemá nic společného se skupinou Jablkoň...
Jablko
Myslím, že znáte jablka.
Takovéto ovoce, které vypadá jako hrušky, ale je kulatější.
Znáte ho? Vidíte, dnes už ho zná každý.
Ale ne vždycky tomu tak bylo. Ještě za císařepána jablka nikdo neznal. Bylo to jednoduché, nikdo je nikdy neviděl.
Dnes už to nikdo neví, jak se jablka vlastně objevila, ale já to vím náhodou velmi přesně.
Byl jsem jedním z prvních lidí, kteří takové jablko ochutnali.
Bylo to asi takhle: bylo mi osm let. Tatínek byl sadař. Bydleli jsme v malém domku na kraji takového pěkného městečka. Náš domek stál uprostřed tatínkova sadu. Bylo tam krásně – zpěv ptáků, svěží vzduch, všude stromy a tak. Už odmala jsem rád běhal po tatínkově sadu a prohlížel si stromy, květiny, ptáky a vůbec všechno, co jsem uviděl. Nejradši ze všeho jsem měl hrušně a švestky.
V tatínkově sadu jsem znal každý koutek, každou skulinku, každý kamínek, každé hnízdečko, prostě úplně všechno. Cokoli jsem dělal, dělal jsem v sadu pod stromy. Psal jsem tam úkoly do školy, snídal a v létě i spal.
Úplně vzadu, až tam, kde pomalu začínal les, byl malý kopeček. U paty toho kopečku vyvěral mezi kamením pramínek. Potůček, který vytékal z této malé studánky tekl celým sadem. U něj se mi nejlépe spalo. Jeho zurčení mi vždycky připomínalo daleké kraje za městem a kopci na severu.
Když jsem byl malý, tatínek mi vyprávěl, že ten potůček vytéká z velkého podzemního království skřítků a že ti ve své zemi přechovávají velké poklady a dnem i nocí tančí.
Nikdy jsem těm pověstem moc nevěřil, ačkoli jsem je měl hodně rád.
Jednou takhle odpoledne jsem vyšplhal na nejvyšší hrušeň v sadu. Měl jsem ji moc rád. Stála blízko potůčku a byla až úplně vzadu, až u studánky. Ten den se mi tam líbilo tolik, že jsem tam vydržel až do večera. Bylo to v létě, takže bylo dlouho vidět a já jsem byl v koruně až do soumraku. Když slunce zapadlo, byl jsem už celkem unavený a v koruně jsem usnul.
Když jsem se druhý den ráno vzbudil, nemohl jsem věřit svým očím.
Nový strom. Kousek od studánky stál úplně nový strom. Sad jsem znal lépe, než vlastní boty, ale tenhle strom tam zaručeně nikdy nebyl.
Byl zvláštní. Přestože nebyl v zahradě ani den, to bych si přece pamatoval, byl vzrostlý a dokonce měl i plody. Vypadaly jako hrušky, ale byly kulaté. To bylo poprvé, co jsem se setkal s jablky. Radši jsem je nechal být, trochu jsem se jich bál.
Bylo mi jasné, že se tu děje něco divného. Aby se najednou z ničeho nic objevil vzrostlý strom s plody, to bylo velmi podivné.
Večer jsem schválně šel znovu na hrušeň, abych sledoval, jestli se s ním bude něco dít.
Nejprve se nedělo nic. Byl klid. V dáli houkala sova.
Když už jsem málem usínal, ozval se podivný zvuk. Rázem jsem byl plně vzhůru. Na spánek nebylo ani pomyšlení.
Dva kameny u studánky se od sebe odvalily. Náhle pode mnou v měsíčním světle stál malý chlapík. Měl bradku a hnědé kalhoty. Byl opravdu malý. Kdybych si stoupl vedle něj, byl by mi asi po prsa a to jsem já sám byl druhý nejmenší ve třídě. Chlapík loudavě došel k novému stromu, obešel ho a znalecky pokývl hlavou.
V tu chvíli mi to došlo. Skřítek. Skřítek z tatínkovy pověsti.
Skřítek ledabyle utrhl stéblo trávy, strčil si ho do úst a s lehkým pobrukováním odešel sadem pryč.
Když jsem se ujistil, že je opravdu pryč, slezl jsem, pomalu doběhl ke vstupu do studánky a nakoukl dovnitř.
Čekal jsem tmu. Ale v otvoru bylo příjemné šero. Byla to chodbička, tak akorát velká, aby se do ní vešel skřítek. Stěny trochu světélkovaly a vytvářely ono příjemné šero. Z hloubi chodby se ozývalo zurčení potůčku.
Zvědavost mi nedala. Chtěl jsem chodbičku prozkoumat. Vlezl jsem dovnitř.
Po chvíli lezení jsem se dostal do obrovské jeskyně. To, co jsem uviděl, mi vzalo dech.
Jeskyně snad větší než celé naše městečko.
Stál jsem na vyvýšené římse, odkud bylo dobře vidět.
Dole pode mnou byl obrovský sad. Tisíce, možná tisíce tisíců nádherných stromů na zelené trávě. Stromy byly obsypané plody. Byli mezi nimi takové, které jsem dobře znal, ale i spousta jiných, které jsem v životě neviděl. Přímo pod sebou jsem uviděl přesně takový strom, jaký se nám objevil v sadu.
Ovšem to, co se mi líbilo nejvíce, byly spousty malých postaviček čile poskakujících pod stromy. Tančily. Byla to nádhera. Chvíli jsem jen tak seděl a koukal se na skřítky pod sebou.
A v tu chvíli mě napadlo úžasné slovo.
Jablko.
Ani nevím, jak mě to napadlo, ale najednou tu prostě bylo tohle slovo a já jsem věděl, že tak musím pojmenovat plody toho vzácného stromu.
Celý pohled na říši skřítků byl tak nádherný, že jsem na útesu usnul.
Ráno jsem se vzbudil pod švestkou.
Rychle jsem vyskočil a rozběhl se ke studánce. Byla taková, jaká vždycky bývala. Otočil jsem se a doběhl k novému stromu.
„Jablka,“ řekl jsem si jen tak pro sebe.
„A tobě budu říkat Jablkoň!“ zvolal jsem a obejmul strom.
Utrhl jsem pár jablek a utíkal rychle k tatínkovi.
„Tati! Mami! Máme Jablkoň!“
Dnes se s vámi rozloučím s doporučením...
Pokud máte chuť na Traband, doporučuji Přijíždí posel...
Ať žije country punk!
Fiach
Žádné komentáře:
Okomentovat