Nevstoupíš dvakrát do téže řeky

Tak už jsem zase tady...

Úplně na začátek, než začnu vykřikovat něco dalšího se chci omluvit všem, kteří chtěli komentovat. Alespoň tedy doufám, že někdo takový byl...
Díky D., dávnému příteli (snad mu tak mohu říkat), jsem zjistil, že to ani nebylo možné.
Každopádně teď už to jde, takže pokud mi chcete něco zkritizovat, poupravit nebo možná i pochválit, máte tu možnost...
Byl bych docela rád, kdybych jednou za čas dostal nějakou zpětnou vazbu. Abych věděl, co se líbí a podle toho mohl zařídit další publikace...
Jinými slovy: Nebojte se, komentujte, budu za to moc rád...
A ještě jednou se omlouvám za takovéhle faux pas...
Samozřejmě děkuji D. za jeho pomoc, díky!

A teď zpět...
Jak jsem již začal, jsem zase zpět...
Po týdnu mimo svět se vracím zase o trochu jinačí, vykulenější a snad i zkušenější...
To odloučení od rutiny mi dost pomohlo...
Mimo jiné jsem získal další zkušenost s déjà vu a se svým andělem a pořádnou ponorku...

A teď odhalení...
Kde že jsem to vlastně byl? Na lyžáku... Jednoduché, že?
Bylo to fakt super, jenom se nemůžu zbavit pocitu, že dřív skončil, než stihl vůbec začít...

Tak pár fotek ze země sněhu, kde řeky se rvou o kámen z břehu a duše lítaj na draku...

Před odjezdem jsem si myslel, že to skončí úplně jinak, než to nakonec dopadlo, ale rozhodně si nemůžu stěžovat... Ostatně, kdy se splní má očekávání do písmenka, že...

Ale už od soboty jsem měl často pocit, že tohle už jsem někdy zažil...
Prostě déjà vu, znáte to...
Musím ale přiznat, že déjà vu jako trám...
Jaký je váš názor na déjà vu?
Já jsem vždycky věřil, a nehodlám v tom přestat, že jsou to předtuchy budoucnosti...
Nevím, jak déjà vu probíhá u jiných lidí, ale já si vždycky uvědomím, že tenhle pocit a tenhle pohled už jsem zažil. Hned potom mě hlavou proletí další tři nebo čtyři obrazy a já mám pocit, že to co vidím se mi ještě taky stane... A stává se to... Sice v posledních dnech šlo hlavně o takovéty momentky jak člověk naproti pije kakao, ale opravdu se naplňují...

Zdá se vám taková představa nereálná?
Proč?
Za předpokladu, že čas neexistuje, že celý vesmír, celý prostor, veškerá hmota je v jediném bodu, je taková předtucha vlastně to samé jako vzpomínka...
Pokud se všechno děje najednou, proč bychom nemohli vnímat co se děje v "budoucnosti", když je to vlastně právě teď?

Toliko úvahy na toto téma...
Měl bych ještě jedno, stejně zajímavé...

Paulo Coelho ve Valkýrách píše: "Kdo chce anděla potkat, tomu se anděl ukáže."

Věřte, nebo nevěřte, to už je na vás. Jen a jen na vás...
Pravdou ale je, že já tomu věřím, i to se mi povedlo si ověřit... :-)

Zpět k příběhu minulého týdne.

Hrozně mě mrzí, že jsem nemohl být na JIDu... Fakt hrozně moc...

První ročník za posledních pět let, na kterém jsem nebyl celou dobu...

Naštěstí jsem mohl být alespoň na konci - hráli jsme jako poslední...

V divadle čekala pro mě nejpříjemnější záležitost - další setkání s dívkou s mokrýma rukama...

Dívka s mokrýma rukama, ten výraz se mi hodně líbí, ač vím, že jí by se moc nelíbil...

B, věř, že mi tvé mokré ruce opravdu nevadí...

Včerejšek byl vůbec krásný...

Vstávání v sedm, rychlé balení, snídaně, poslední procházka na sněhu a cesta domů...

Pak tři hodiny v autobuse, vesměs strávené rozjímaním a kreslením...

Á propos:

Na smetišti v Nasavrkách

bílí racci poletují
moje tělo teďka v rukách
bozi krotcí kolébají


Pak konečně příjezd domů, tulácké bloumaní, Zeppo...
Setkání s B, hodina a půl zkoušky, představení, rozbor, úspěch...
Odvoz věcí a konečně to nejpěknější...
Dvě hodiny procházky po městě s mojí malou dívkou s mokrýma rukama, tedy prý dvě hodiny - mě se to zdálo spíš jako deset minut...
Vyhlášení výsledků JIDu, koncert Hudební skupiny :-), další dvě pěkné hodiny s B, ale znáte to, pěkné věci utíkají rychle...
Bylo to krásné, bylo to krátké...
Kéž by to bylo delší...
Ale čas hnal, B mi ujela a já se vydal na cestu prázdným městem...
Noční ulice mají dech křišťálu...
Zdá se mi, že město o půl jedenácté večer je přímo nasáklé poezií...
Jednou ho prostě budu muset chytnout a vyždímat...

Včerejšek byl krásným dnem...
A nic na tom nemění fakt, že jsem kromě té snídaně za celý den snědl jen jednu tatranku a jablko...

Přeji vám, aby váš svět byl tak prosáklý radostí, jako ten můj je teď prosáklý mou malou ... dívkou  
s mokrýma rukama...
Žijte!
Fiach