Chovali jsme se zvláštně

Dnes se opět vracím k takové mé intimnější tvorbě...

Předevčírem mě tak napadlo, při čtení dílek mé milované sestřičky, že jsou vlastně takové dva možné přístupy k poezii. Určitě jich je mnohem víc, ale kolem sebe vnímám hlavně tyhle dva...
Buď, jako v případě právě jejím, je to přístup touhy po stvoření něčeho pěkného, ať už to bude o čemkoli...
Nebo, jako v případě mém, je to přístup touhy po vyjádření se... Znáte to, takový ten pocit, že to prostě musí ven...

Abyste správně pochopili, co mám na mysli u prvního přístupu:
Moje sestřička, říkejme jí třeba Yuubi, píše tak, že prostě chce psát, chce něco stvořit...
Jenom aby něco stvořila... Prostě tak tvoří... Bohužel kolikrát takové kousky mohou postrádat návaznost...
Na druhou stranu sedí rytmicky...

Pak je tu druhý přístup...
O tom mohu vyprávět lépe, neboť tak funguji já...
Je to přístup vyjádření se... Prostě se necháte unést, svěříte se, řeknete, co chcete, necháte to ze sebe vyjít...

Přesně tak vznikl kousek, o který se nyní chci podělit...
Věnován A, napsán 27.12.11...


CHOVALI JSME
SE ZVLÁŠTNĚ


Ty křeče
nevěda co dělat


Dívá se na mě?


Ten zmatek
před tím navenek


Opravdu na mě?


Všechno kolem
je jen šmouha


Opravdu na mě.


Ten klid
když víš
že se není čeho 
bát


Když se koukáš
přímo do duše


Chvíle božího
řádu
klidu genia tempa


A pak zase ven 
do vánice okolního
světa


CHOVALI JSME SE ZVLÁŠTNĚ


díky, A...
Fiach