12. 12. 2012

Já vyvolím si tě, jednu z milionu

Přecházím na trošku apokalyptičtější témata...
A asi nebyl bych to já, kdyby to nebylo aspoň trochu milostné... no, je...
Vlastně je to ztělesnění milostnosti s trochou vůně apokalypsy...

Experimentuji s volným rýmem...
Neumím to...

---
Já vyvolím si tě, jednu z miliónu
a tančit s tebou budu do skonání věků
až i hvězdy přestanou plakat a
nad světem otevře svá křídla tma

(pak otáčet se budem věčně kolem
toho, co bývalo středem světa)

a nemusíš se bát -
   tam kde nebezpečí snad by byla
   tam rozprostřu svá křídla já

a Tak kráčet budem spolu
vstříc západu který vlastně nebyl
a dýchat lásku, které říkali
          jsme vzduch

Dlouho tak dlouho jak jen se 
   nám bude líbit

(9.12. - věnováno Jí)


Poslední dobou mám pocit, že žiju jedno velké deja-vu...
Mám tušení...

Žijte, jak jen to půjde...
Fiach

2 komentáře:

  1. Mám takový dojem, nechci ti kazit tvoje nápady a ideje, ale (reaguji i na minulý článek)... Myslíš, že naše srdce může pojmout všechny, které i jen považujeme za přátele?

    Tak to asi nikdy nemůže být. Hlava možná, tam se vejde informací víc, ale do srdce se jich tolik nevejde. Přece jen je menší a ten, kdo má srdce větší, je šťastlivec.

    "Jsme pomíjivé bytosti,
    naše paměť den co den
    slábne a skomírá...

    Oddejme se jen radosti,
    věřme v jeden sen,
    který nám lásku dá..."

    Doufám, že ti to řekne, co mělo... (P.S.: Není to žádné vyznání! To je moje nápověda... :))

    OdpovědětVymazat